Privatizace v Rusku

Ruská privatizace označuje období po rozpadu Sovětského svazu, během kterého se státní majetek a podniky dostávaly do rukou soukromých osob. Privatizace byla prováděna prostřednictvím reforem a její největší část proběhla v devadesátých letech v době prezidentství Borise Jelcina. Jednalo se o největší a nejrychlejší ekonomickou transformaci tohoto druhu v historii.^[1]

Podobně jako v mnoha jiných postsocialistických zemích byla privatizace nezbytnou součástí přechodu k demokracii a volnému trhu. Ekonomická transformace v Rusku měla za cíl především větší efektivitu hospodářství a týkala se všech občanů federace, i tak ale nemohla být oproštěna od politických zájmů a intrik.

Během existence Sovětského svazu bylo veškeré soukromé vlastnictví či podnikání nelegální. Všechna produkce zůstávala pod přímou kontrolou státu, a tedy i Komunistické strany. Tento systém společně s plánovanou ekonomikou se však, stejně jako v celém tehdejším východním bloku, ukázal jako úpadkový. Firmy vlastněné státem nebyly efektivní, zaměstnávaly příliš mnoho osob a neprodukovaly výrobky, po kterých byla poptávka na trhu, tudíž nebyly příliš výdělečné.^[2] V posledních letech před pádem SSSR se dostal do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS Michail Gorbačov, který se pokusil se svými programy perestrojka (přestavba), glasnosť (otevřenost) a uskorenije (zrychlení) zvrátit nelichotivý vývoj ve státě. Krize se ale už projevovala jak ve vnitřní politice SSSR, tak i v ekonomice, a rozpad Sovětského svazu byl nevyhnutelný.